Zákon se vždy snaží chránit slabší stranu smluvního vztahu. Nejinak je tomu i v oblasti pracovního práva, kde je v méně výhodném postavení zaměstnanec, a větší břímě povinností tedy nese zaměstnavatel. Převážná většina náležitostí pracovněprávních vztahů je upravena v zákoníku práce, problematika pracovních úrazů a nemocí z povolání je však specifikována ještě dalším právním předpisem, a to vyhláškou ministerstva financí.

Pod tíhou povinností

I v tom nejbezpečnějším provozu, kde zdánlivě žádné úrazy pracovníkům nehrozí, musí zaměstnavatel neustále dbát na bezpečnost pracoviště i zaměstnanců samotných. Soubor nejrůznějších opatření, především preventivní povahy, je známý pod zkratkou BOZP, tedy bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Máte pocit, že jste se s dokumentem nesoucím tento název již setkali a příliš záživné čtení to nebylo? Pokud jste již alespoň jednou byli v pozici zaměstnance, obě domněnky vám můžeme potvrdit. BOZP totiž neobsahuje výčet povinností jen pro zaměstnavatele, ale je zaměřen i na zaměstnance. Nevyhne se mu žádná nově nastupující posila společnosti, avšak v periodických intervalech ani déle působící zaměstnanci. Přestože se tematicky ani žánrem opravdu neřadí k „bestsellerům“, seznámit se s jeho obsahem je vskutku důležité, neboť smyslem všech uváděných opatření je minimalizovat rizika možného ohrožení vašeho zdraví či života.

Mnohdy však ani sebevětší dávka obezřetnosti a důsledné dodržování všech zásad nedokáže nežádoucí události zabránit a úraz se na pracovišti přihodí. S pracovním úrazem je vždy spojena povinnost zaměstnavatele vzniklou škodu či nemajetkovou újmu zaměstnanci nahradit, a aby nedocházelo k situacím, že poškození zůstanou například z důvodu špatných finančních poměrů svého chlebodárce neodškodněni, je případná dostupnost prostředků pro tyto účely řešena legislativně. Právní předpis totiž každému zaměstnavateli ukládá povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti právě pro případ, kdy by musel svým pracovníkům poskytnout náhradu újmy vzniklé v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Povinnost se vztahuje i na ty zaměstnavatele, kteří zaměstnávají například jen jediného zaměstnance – výjimku tvoří pouze subjekty s postavením státního orgánu podle zákona.

Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, jak zní celý název produktu, je odbornou veřejností právem považováno za „brontosaura pojistného trhu“. Svou podobou a konstrukcí pojistného se totiž zcela vymyká principům novodobého pojišťovnictví a v minulosti již byla připravena nová právní úprava, která by stávající systém nahradila. To se doposud sice stále nepodařilo, nicméně její několikrát odložená účinnost případné nároky dotčených zaměstnanců nijak nepoškozuje.

Bez formalit to nejde

Aby byla nežádoucí událost klasifikována skutečně jako pracovní úraz, musí splňovat zákonem stanovené parametry. Zákoník práce definuje pracovní úraz jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s nimi. Touto souvislostí se myslí situace, zraníte-li se například v době přestávky na jídlo či oddech v objektu pracoviště nebo v rámci zdravotní prohlídky prováděné na příkaz zaměstnavatele. Pokud si však újmu přivodíte během návštěvy stravovacího zařízení (tedy mimo objekt zaměstnavatele) nebo po cestě do práce či zpět, zranění se v takových případech za pracovní úraz nepovažuje.

My ovšem zůstaneme u takových okolností zdravotních indispozicí, které zákonnou definici splňují. Co je v případě pracovního úrazu vaší základní povinností? Bezodkladně jej ohlásit nadřízenému. To platí i v případě zranění vašeho kolegy či jakékoliv jiné osoby na pracovišti. A co naopak musí zaměstnavatel? Kromě samozřejmého poskytnutí první pomoci je jeho povinností každý úraz zaznamenat do takzvané knihy úrazů. U zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost delší než tři dny (nebo v nejhorším případě život zaměstnance), musí zaměstnavatel vyplnit i záznam o úrazu a další související dokumentaci. Pokud je v rámci léčení zaměstnance nutná i hospitalizace trvající déle než pět dnů, přibývá zaměstnavateli povinnost úraz oznámit také příslušnému oblastnímu inspektorátu práce.

Náhrada újmy u pracovních úrazů

Zaměstnavatel je povinen každý pracovní úraz nejen zadokumentovat, ale také odškodnit. Poškozenému zaměstnanci tedy za újmu vzniklou v rámci plnění pracovních úkolů náleží adekvátní náhrada, a to i tehdy, pokud byly ze strany zaměstnavatele dodrženy veškeré bezpečnostní předpisy. Zdrojem finančních prostředků je již zmíněné odpovědnostní pojištění zaměstnavatele, což tedy vyžaduje jeho součinnost s příslušnou pojišťovnou.

Náhrada neobnáší pouze jeden paušální typ odškodnění, ale zahrnuje několik různých titulů. Jaké tedy máte možnosti? Podle rozsahu poškození a délky trvání komplikací rozlišujeme následující druhy náhrad:

• bolestné,
• ztížení společenského uplatnění,
• účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
• ztráta na výdělku,
• věcná škoda,
• náklady spojené s úmrtím zaměstnance.

Bolestným se rozumí náhrada za bolest, přičemž bolest je definována jako tělesné a duševní strádání způsobené poškozením zdraví pracovním úrazem, včetně procesu léčení a odstraňování následků tohoto poškození. Pod ztížením společenského uplatnění si můžeme představit velice podobné zdravotní lapálie, jen trvalého charakteru. Na druhý typ náhrady totiž mají nárok ti zaměstnanci, u nichž v důsledku pracovního úrazu došlo k trvalému poškození zdraví (trvalým následkům), které je omezuje v osobním, pracovním či sociálním životě. Jak náhrada za bolest, tak za ztížení společenského uplatnění se poskytují zaměstnanci jednorázově a výše finančního odškodnění vychází z bodového ohodnocení vázaného na konkrétní diagnózu. Počet bodů u jednotlivých typů poškození zdraví je pevně stanoven nařízením vlády a je závazný především pro lékaře, jenž pro tyto účely vydává posudek. Výše náhrady se poté vypočítá jako počet bodů vynásobený hodnotou jednoho bodu, která aktuálně činí 250 korun.

Náhrada ztráty na výdělku se dělí na náhradu ztráty po dobu pracovní neschopnosti a náhradu ztráty po skončení neschopnosti – takzvanou rentu. Pokud se vás týká první zmíněná situace (jste dočasně práce neschopní), přísluší vám náhrada ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem a částkou, kterou pobíráte v období pracovní neschopnosti – tedy buď plnou výší náhrady mzdy, nebo plnou výší nemocenského. Ve druhém jmenovaném případě, kdy vám byla pracovní neschopnost již ukončena, vám náleží náhrada ve výši rozdílu opět mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem a výdělkem dosahovaným po návratu do práce (za předpokladu, že je z důvodu následků úrazu výdělek nižší). Pokud vám byl zároveň přiznán invalidní důchod, připočte se jeho výše k výdělku dosahovanému po úrazu a náhrada ztráty na výdělku pak dorovná váš původní průměrný výdělek před úrazem.

Nemoci z povolání

Stejně jako pracovní úrazy i nemoci z povolání mají svou přesnou specifikaci vymezenou právním předpisem. Jsou za ně považovány nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Ten je přílohou příslušného vládního nařízení a jak je patrné již ze zmíněné definice, více než na konkrétní diagnózy a poškození je zaměřen na podmínky vzniku nemocí.

Ačkoliv jsou druhy náhrad pracovním úrazům i nemocem z povolání společné, získání odškodného právě na základě nemoci je o mnoho složitější. K uznání nemoci z povolání již totiž nestačí klasický lékařský posudek s bodovým ohodnocením – tyto záležitosti jsou výhradně v kompetenci akreditovaných pracovišť s lékaři specializovanými na obor pracovního lékařství, kteří jako jediní mohou vaši žádost posoudit, zhodnotit a eventuálně vám nemoc z povolání uznat.

Zdroj: www.dtest.cz